A je to tady. Je
podzim. Nejen, že už je léto pryč, ono je pryč i babí léto. A jaký to má
důsledek pro mě? Tak třeba si můžu být 100% jistá, že se má barva kůže pomalu ale jistě
začne podobat barvě mléčného skla (toto označení vymyslely Angličanky
v létě 2012, kdy jsem i po dvoutýdenní dovolené ve Španělsku byla
nejbledší turistkou oné destinace). Dále
pak nový akademický rok, který s sebou přináší hodně školních, ale i
sociálních povinností. Proto se ani nemusíte pokoušet o (neohlášenou) návštěvu na koleji. Stejně se vám to nepovede (slečna Terezie by mohla povídat...).
Podle výše
uvedeného je jasné, že se vše opět vrátilo do starých kolejí (v mém případě doslova). Aby to
nebyl takový stereotyp, přinesl mi nový školní rok pár nových věcí.
Těmi je třeba nové číslo pokoje (v té džungli na C03 už naštěstí nepobývám),
nová sousedka (má spolužačka z gymplu a spolucestovatelka Bajka), a nová výzva, která na mě dlouhou dobu čekala zavřená někde v šuplíku, ale díky mé super
lenosti doposud nevyšla na denní světlo.
Tou výzvou je hebrejština. Jazyk, který sice patří do kategorie „the oldest“ (však víte, jsem stará škola), ale mluví se s ním i dnes. Je jazykem velkých lidí. Třeba proroků,
historických osobností (Mojžíš, Ježíš), umělců (Dylan, Cohen) i
vědců (Einstein a dlouhá řada dalších). Jde o jazyk, který i v mé nešikovné psané formě vypadá jako texty
na zdech starověkých blízkovýchodních památek, které jsem měla možnost navštívit. Musím říct, že
ikdyž jde o opravdu velkou výzvu, přináší mi toto studium radost. Třeba slovo
láska, které je ve většině indoevropských jazycích tak profláklé, že už ani
nezní romanticky, v hebrejštině nabírá silnější a jaksi mysterióznější
tón- ahava. Další slova se dozvíte
časem, teď to po mně nechtějte, protože se je teprve musím naučit xD.
A teď už konečně
k věci. Dnešní pečení bylo opět ve znamení Francie (ach, jak mi ta krásná
země zase chybí!!). V zhledem k tomu, že se ze mě pomalu ale jistě stává pirát receptů
na pochutinky běžně prodávaných v obchodech (viz můj poslední recept Zlaté polomáčené), rozhodla jsem se objevit tajemství francouzských
sušenek Palmiers (jak je zřejmé z fotky, přesně ty samé sušenky jsem si
přivezla na zkoušku z Lyonu). Palmiers se do češtiny překládají jako palmičky,
svým tvarem ale taky připomínají srdíčka, sloní uši, a nebo jak říká táta, brýle. Jde o kopii téměř
shodnou s originálem (uznávám, že ten tvar se může mírně lišit, přece
jenom nejsem stroj), však posuďte sami.
Samotný recept je
naprosto triviální (Francouzi se evidentně řídí heslem " jednoduchosti je krása"). Dokonce tak triviální, že ho chci naučit své děti už v raném
věku (zatímco doktor Salák naučil svou mladičkou dceru rozeznávat
mašinky, já zasvětím své děti do tajů francouzské kuchyně). A nebo bratra
(nebudu přece čekat celou věčnost, než si pořídím děti). Palmiers zvládne
opravdu každý, včetně pekařských antitalentů. Proto ho můžu jedině doporučit. Zkuste
a uvidíte. Zaručuju vám, že sklidíte úspěch (jde přece o francouzskou
gastronomii!).
Ingredience:
1 listové těsto
(doporučuju chlazené, ale na tom až tak nesejde)
Dostatečné
množství cukru krupice (užila jsem neurčitou míru, protože tady zase záleží na
vlastním uvážení, sama jsem dala tak půl hrnku)
+ cokoli na
dochucení, co uznáte za vhodné. V mém případě šlo o vanilkový extrakt a
mletou skořici, a výsledek všem chutnal. Ve Francii ale přidávají do Palmiers
všechno možné (např. ančovičky, parmazán, rozmarýn, sušená rajčata, špenát, muškátový oříšek, nutelu....).
Postup:
Listové těsto
rozdělíte na půlku, protože se s ním tak líp pracuje. Posypeme směsí cukru
(ať už skořicovou, vanilkovou, kakaovou, nebo jakoukoli jinou), kterou se
snažíme co nejvíce zaválet do těsta. Takto vyválíme tenký čtverec, který
následně rolujeme z obou stran. Až se obě roličky sejdou přibližně
uprostřed, zabalíme to do potravinové fólie a schováme na 30 minut do ledničky.
Poté už jen krájíme na tenké plátky (řekla bych tak 0,5 mm), trochu poupravíme
tvar (snažila jsem se, aby se tvar co nejvíce podobal srdíčku, jako
v originální kupované verzi) a klademe na plech vyložený pečícím papírem.
Pečeme
v předehřáté troubě na 195° přibližně 15-25 minut. Doporučuju troubu
pravidelně kontrolovat, aby Palmiers nechytly moc hnědé barvy (originál je
takový béžový, mírně zlatý odstín). A to je vše. Jak jsem říkala, u tohoto
receptu není co řešit.
Pochutnáváte si
často na francouzských produktech? Znáte nějaký opravdu dobrý a zároveň
jednoduchý francouzský recept?
- le Boulanger
Žádné komentáře:
Okomentovat